Jak mi zubařka řezala kost

Konečně už jsem chtěla napsat fitness článek, poněvadž tento blog byl založen, abych sdílela příběhy o tom, jak se mi podařilo zhubnout a prostřednictvím toho čtenářům nějak pomoct.
Stala se mi ale jiná nepříjemná událost.

Dnešní článek bude vyprávění o tom, jak mi vyřezávali kost!

Nejsem doktor a v biologii jsem na gymplu skončila někde u genetiky, takže když budu používat velice neodbornou a náhodnou terminologii, omlouvám se, ale jedná se čistě o zážitek pacienta a o čem mě moji doktoři informovali, tudíž pravda může být poněkud jiná a ne tak jednoduchá. Neberte článek ani omylem jako informativní a už vůbec ne jako odborný, jedná se jen o výtažek z mého deníku! A kdybyste v průběhu čtení článku narazili na vyjádření, kterému nerozumíte, tak se nebojte, já také ne.

Je pravda, že se zuby mám dlouhodobé problémy. A nejen to, mám kvůli tomu velké komplexy, poněvadž bych potřebovala rovnátka a vytváří se mi na zubech hnědé skvrny, ať dělám, co dělám.
Vždy za mnou někdo přijde s tou velice populární stupidní otázkou: "a už ti někdy u zubaře vrtali zuby?"
Musím říct, ano, dokonce mi jednou vrtali pět zubů najednou, protože chtěli ušetřit čas. Taky mi trhali sedmičku, budou osmičky. A můj nejoblíbenější příběh je ten, kdy mi čistili kořenové kanálky bez anestezie a moje zubařka jiné národnosti na mě začala rusky pokřikovat, že velký holky nedostanou injekci, ale to už je příběh na samostatný článek.

Ve středu mi řezali kost, minimálně takhle to popisovala doktorka. Dvojka nahoře už to měla za sebou. Stejně tak proběhlo endodontické ošetření, ale bylo k ničemu, protože podle slov zubaře se:"infekce dostala až na kost, tudíž kost chirurgicky odřežeme, dáme vám tam stehy, ale určo vás to bolet nebude." Přecházelo tomu ošetření laserem, což bylo zajímavé, když mi dávali zelené brýle a já se cítila, jak v kině na 3D filmu. Dostala jsem do dásně dren, který jsem si musela za dva dny sama vytáhnout. Bylo to velmi nechutné, to rvát z dásně pinzetou, vlastně jsem původně chtěla do sebe vylít půlku flašky a doufat, že se ráno probudím bez toho, ale nakonec jsem byla silná a nějak jsem to cokoli udělala.

Přišel tedy den mé operace!
Doufala jsem, že to bude probíhat podobně jako každé jiné ošetření u zubaře, dostanu pár injekcí, udělají, co musí a půjdu další den do školy. Bohužel jsem se velmi mýlila. Posadila jsem se na křeslo a paní doktorka začala sestřičce jmenovat, co bude vše k zákroku potřebovat, jediné, co jsem si zapamatovala bylo "chirurgický řezák na kosti." Musím říct, že mi opravdu zamrazilo. Zpětně jsem se snažila na google dohledat aspoň obrázek toho přístroje (?), ale nenašla jsem vůbec nic, což mě zaráží.
Už frustrovaná jsem dostala na začátek tři injekce. Nevím, co se dělo dál, rozhodně vím, že to nebylo příjemné. Následně si doktorka pozvala svého kolegu, protože potřebovala poradit, bavili se svou doktorskou řečí, ale co jsem tak přeložila bylo:
doktorka:"tady jsem se dostala už k zubnímu kořenu, koukejte, jak je ta část kosti je obrovská!"
doktor: " bych se bál, že takhle brzy skončíte v nosu!"
V téhle části si mi už opravdu začínalo chtít brečet. Sem tam jsem si stěžovala kvůli bolesti, ale pokaždé jsem dostala injekci, bylo jich opravdu hodně, pět možná šest.
Nebyla to bolest, co mě děsila, bylo to vlastně to, co říkala.
"Musíte na to dávat pozor," řekla doktorka, nejíst nic tvrdého, žádná jablka, mrkve, topinky, skoro nic, kde musíte chroupat.
"Dobře, jak dlouho?" Nějak jsem ze sebe dostala. Doufala jsem, že to budou zase nějaké dva trapné týdny klidového režimu a pak bude všechno růžové.
"No tak půl roku!" Prohodila cynicky.
Půl roku s omezeními toho, co budu jíst, paráda! Samozřejmě k tomu přidala fakt, že nebudu moct cvičit, nedostanu rovnátka, budu mít teď týden antibiotika a čekají na mě prý krásně dny s oteklou hlavou, ledováním a nechozením do školy.
Nakonec mi něčím, co připomínalo vrtačku a mělo to hrot asi tři centimetry dlouhé, drnčela v hlavě a to už mi tekly slzy, ani ne, že by mě to nějak extrémně bolelo, spíš za všechny ty okolnosti, kterými mě právě vyděsili.
Trápení mělo být u konce, jen mi tu díru velikosti třešně zaplnit! Absolutně nevím, k čemu to přirovnat, doktorka říkala jen, že poněvadž místo vyplnění je příliš velké, značně se mi to prodraží. Následně tu hmotu vzala a kydla mi ji na bradu, kde se rozetřela, takže chápu příčiny.

Po zákroku jsem tam ještě několik dlouhých minut seděla, poněvadž se mi po zvednutí vždy šíleně zamotala hlava. Dostala jsem předepsaná antibiotika, prášky na otok a něco na vyplachování pusy po každém jídle.

Teď pořád polehávám doma a jím přesnídávky. Nebylo to nic hrozného, ten zub mě bolel už měsíc, necvičila jsem kvůli tomu, byla jsem pořád a neustále unavená a nepříjemná a jsem moc ráda, že je to konečně za mnou. Krom toho, že budu muset půl roku jíst jogurty.

Vyprávím to zpětně jako veselou storku, konečně můžu na seznam toho, že mám nad nedpočetný zub, jsem o jednu sedmičku chudší, přidat ještě to, že kus kosti není moje. (Jsem něco jako Freddie Mercury! Ale vážně jenom jako)
Nelitujte mě a čistěte si zuby! I když mě to zrovna dvakrát nepomáhá. Možná mi jen přejte rovnátka, ať se jich v tomhle životě dožiji.

Strangee