Den, kdy mě tetovali #1
V dnešním článku bych ráda přiblížila zážitek ze dne, ve kterém jsem se nechala poprvé tetovat.
Jestli zvažujete tetování a hledáte nějaké užitečné rady a tipy, musím vás zklamat, jste špatně a hned vám vysvětlím proč!
Zodpovědnost! Něco, co byste měli již od zletilého člověka očekávat. Jako mladý dospělý jsem si slibovala, že budu za své činy zodpovědná a budu respektovat své možnosti a potencionální následky. Avšak, když došlo na rozhodování, jak dále naložím s mým životem a tělem, očividně mi z kategorie sebezáchovy nezbylo už vůbec nic.
Plánování mého tetování totiž trvalo asi dva dny. První jsem spontánně a impulzně psala do salonu a ten druhý mi přišla odpověď s datem rezervace.
Hlavní body, kterým věnovat prvotní pozornost.
Přišel den D, kdy jsem se jela tetovat. Vybrala jsem si vyloženě "nějaký" salon v Praze, čistě na základě nejlepších recenzí na Google (ano, já vím, že si je píší sami).
Aby se jednalo o pořádný bizár, v instrukcích psali, že se nemám nechávat tetovat v době, kdy mám chřipku, nachlazení nebo se obecně necítím ve své kůži. Byla zrovna půlka srpna a já jsem několik dní předtím šla túru v bouřce, tudíž mě trápila lehká rýmička a šílený kašel. Ale ani to mě neodradilo od mé puberťácké výtržnosti! A je pravda, že já už dlouho teen nebudu.
Prošla jsem pěšky půlku Prahy, cestou se najedla a napila, což je jedna z dalších doporučených rad, jak celou situaci lépe zvládnout a rozhodně vaše tělo bude připraveno lépe na tetování, než když se vystavíte bolesti hladoví.
Salon jsem našla poměrně snadno, upřímně jsem čekala nějaký moderní vestibul, kde je kladen velký důraz na výbornou hygienu, avšak realita byla taková, že jsem skončila na místě inspirované nějakým drogovým doupětem.
Vešla jsem, posadila se na recepci a přišla za mnou má tatérka. Neřekla nic jiného než: "Jdu vám tedy udělat ten návrh." Poslala jsem ji v příloze na mail jen hrubý námět toho, co si představuji, doteď si nemyslím, že by z toho dokázala vyvodit nějaký závěr. Naštěstí jsem stihla zareagovat, než utekla z místnosti a prohodila jsem: "Umm, můžu ještě nějak blíže specifikovat, co si představuji?" Vážně to vypadalo, že se mnou nechce nějak detailně konverzovat, nasdílela jsem ji pár obrázku, co jsem měla v mobilu, vzala si svůj tablet a šla vytvářet cokoli, co mělo pak být na mé kůži vyryto do konce dnů.
Já mezitím dostala instrukce ke správnému hojení tetování a podepsala nějaké prohlášení, že mi bylo osmnáct, neberu žádné léky, rozhodně nejsem nemocná, ani těhotná a podobně. Podrobně jsem si vše prošla a pak jsem tam docela dlouhou dobu jen seděla a čekala.
Po asi hodině za mnou přišla tatérka s již dokončeným návrhem. Musím říct, že i tohle byl docela tiket do loterie, poněvadž návrh byla jen koláž z obrázků, co jsem ji poslala před půl hodinou, zkompletovaná dohromady někde v Photoshopu a nevím, jak jsem měla odhadnout, jak ta fotografie bude vypadat na mé kůži.
Tak jsem řekla, že jsem spokojená a můžeme se vrhnout do tetování. Nakonec, na tom obrázku bylo všechno, co jsem požadovala, dvě květiny a za tím nějaký trs trávy. Víc jsem od toho nechtěla a ani neočekávala.
Musím říct, že jsem tím drogovým doupětem trochu křivdila, ono místo, kde mě tetovali bylo opravdu uklizené, hygienické a ve výborném stavu, což se o recepci a vestibulu říci nedalo. Též jsem pochopila, proč se tatérka nehrnula do toho se se mnou bavit. Přišel za ní nějaký kolega a začali spolu komunikovat nějakým jazykem, který jsem opravdu nedokázala rozeznat. Ona se moc nevyjadřovala, protože nevěděla jak!
Připravila si barvy, lehla jsem si na bok, ruku jsem musela mít za hlavou, což bylo poněkud
nepříjemné a nechala jsem ji dělat svou práci. Jeden z hlavních důvodů, proč v tomhle článku své tetování neukážu je fakt, že ho mám na boku hned pod prsem.
Teď přichází otázka, která padne v každé konverzaci o tetování.
A bolelo tě to?
Zlato, mě čistili kořenové kanálky bez anestezie, mě nebolí nic.
Dobře, nebudu si z toho dělat srandu, i když tenhle příběh o kanálkách by si taky zasloužil zveličit. Mě to osobně nebolelo, ale myslím, že to bude dost individuální. Má kamarádka má tetování na stejném místě a říkala, že u toho měla opravdu na krajíčku. Na druhou stranu mé tetování nebylo tak velké a bylo barevné, někdy jsem to cítila více, někdy jsem necítila vyloženě nic. Zkrátka nešlo o něco, co by se nedalo přežít.
Vůbec nemám ponětí, jak dlouho to trvalo, byla to poslední věc, co mě zajímala.
Každopádně po zdánlivě nekonečné chvilce přišel okamžik pravdy! (Oxymóron popisující situaci lépe, než to dovedu já.)
Vstala jsem, zamotala se mi hlava, nějak se doklopýtala k zrcadlu a mžourala na ten zázrak. "Tak co?" Zeptala se tatérka.
Pamatuji se, jak tam jen stojím a civím na svoje tetování. "Wow," zamumlala jsem.
Vůbec jsem nevěděla, co si myslet, nevěděla jsem, jestli se mi líbí nebo ne. Samozřejmě to vypadalo úplně jinak, než bylo na tom tabletu, ale vlastně se mi samo o sobě líbilo. Jen barvy mi přišly až moc syté a chvílemi jsem si říkala, že to celé vypadá jak omalovánky. Dostala jsem na to ochranou membránu, kterou jsem pak nosila dalších pět dní, zaplatila jsem tři tisíce a jela jsem spokojeně domů.
Článek o hojení tetování a jak jsem se s ním spokojeně sžila bych si nechala na příště.
Dnes jsem totiž za své tetování ráda.
Jestli zvažujete tetování a hledáte nějaké užitečné rady a tipy, musím vás zklamat, jste špatně a hned vám vysvětlím proč!
Zodpovědnost! Něco, co byste měli již od zletilého člověka očekávat. Jako mladý dospělý jsem si slibovala, že budu za své činy zodpovědná a budu respektovat své možnosti a potencionální následky. Avšak, když došlo na rozhodování, jak dále naložím s mým životem a tělem, očividně mi z kategorie sebezáchovy nezbylo už vůbec nic.Plánování mého tetování totiž trvalo asi dva dny. První jsem spontánně a impulzně psala do salonu a ten druhý mi přišla odpověď s datem rezervace.
Hlavní body, kterým věnovat prvotní pozornost.
- Najít si tatéra/salón
- Mít motiv samotného tetování
Přišel den D, kdy jsem se jela tetovat. Vybrala jsem si vyloženě "nějaký" salon v Praze, čistě na základě nejlepších recenzí na Google (ano, já vím, že si je píší sami).
Aby se jednalo o pořádný bizár, v instrukcích psali, že se nemám nechávat tetovat v době, kdy mám chřipku, nachlazení nebo se obecně necítím ve své kůži. Byla zrovna půlka srpna a já jsem několik dní předtím šla túru v bouřce, tudíž mě trápila lehká rýmička a šílený kašel. Ale ani to mě neodradilo od mé puberťácké výtržnosti! A je pravda, že já už dlouho teen nebudu.
Prošla jsem pěšky půlku Prahy, cestou se najedla a napila, což je jedna z dalších doporučených rad, jak celou situaci lépe zvládnout a rozhodně vaše tělo bude připraveno lépe na tetování, než když se vystavíte bolesti hladoví.
Salon jsem našla poměrně snadno, upřímně jsem čekala nějaký moderní vestibul, kde je kladen velký důraz na výbornou hygienu, avšak realita byla taková, že jsem skončila na místě inspirované nějakým drogovým doupětem.
Vešla jsem, posadila se na recepci a přišla za mnou má tatérka. Neřekla nic jiného než: "Jdu vám tedy udělat ten návrh." Poslala jsem ji v příloze na mail jen hrubý námět toho, co si představuji, doteď si nemyslím, že by z toho dokázala vyvodit nějaký závěr. Naštěstí jsem stihla zareagovat, než utekla z místnosti a prohodila jsem: "Umm, můžu ještě nějak blíže specifikovat, co si představuji?" Vážně to vypadalo, že se mnou nechce nějak detailně konverzovat, nasdílela jsem ji pár obrázku, co jsem měla v mobilu, vzala si svůj tablet a šla vytvářet cokoli, co mělo pak být na mé kůži vyryto do konce dnů.
Já mezitím dostala instrukce ke správnému hojení tetování a podepsala nějaké prohlášení, že mi bylo osmnáct, neberu žádné léky, rozhodně nejsem nemocná, ani těhotná a podobně. Podrobně jsem si vše prošla a pak jsem tam docela dlouhou dobu jen seděla a čekala.
Po asi hodině za mnou přišla tatérka s již dokončeným návrhem. Musím říct, že i tohle byl docela tiket do loterie, poněvadž návrh byla jen koláž z obrázků, co jsem ji poslala před půl hodinou, zkompletovaná dohromady někde v Photoshopu a nevím, jak jsem měla odhadnout, jak ta fotografie bude vypadat na mé kůži.
Tak jsem řekla, že jsem spokojená a můžeme se vrhnout do tetování. Nakonec, na tom obrázku bylo všechno, co jsem požadovala, dvě květiny a za tím nějaký trs trávy. Víc jsem od toho nechtěla a ani neočekávala.
Musím říct, že jsem tím drogovým doupětem trochu křivdila, ono místo, kde mě tetovali bylo opravdu uklizené, hygienické a ve výborném stavu, což se o recepci a vestibulu říci nedalo. Též jsem pochopila, proč se tatérka nehrnula do toho se se mnou bavit. Přišel za ní nějaký kolega a začali spolu komunikovat nějakým jazykem, který jsem opravdu nedokázala rozeznat. Ona se moc nevyjadřovala, protože nevěděla jak!
Připravila si barvy, lehla jsem si na bok, ruku jsem musela mít za hlavou, což bylo poněkud
nepříjemné a nechala jsem ji dělat svou práci. Jeden z hlavních důvodů, proč v tomhle článku své tetování neukážu je fakt, že ho mám na boku hned pod prsem.
Teď přichází otázka, která padne v každé konverzaci o tetování.
A bolelo tě to?
Zlato, mě čistili kořenové kanálky bez anestezie, mě nebolí nic.
Dobře, nebudu si z toho dělat srandu, i když tenhle příběh o kanálkách by si taky zasloužil zveličit. Mě to osobně nebolelo, ale myslím, že to bude dost individuální. Má kamarádka má tetování na stejném místě a říkala, že u toho měla opravdu na krajíčku. Na druhou stranu mé tetování nebylo tak velké a bylo barevné, někdy jsem to cítila více, někdy jsem necítila vyloženě nic. Zkrátka nešlo o něco, co by se nedalo přežít.
Vůbec nemám ponětí, jak dlouho to trvalo, byla to poslední věc, co mě zajímala.
Každopádně po zdánlivě nekonečné chvilce přišel okamžik pravdy! (Oxymóron popisující situaci lépe, než to dovedu já.)
Vstala jsem, zamotala se mi hlava, nějak se doklopýtala k zrcadlu a mžourala na ten zázrak. "Tak co?" Zeptala se tatérka.
Pamatuji se, jak tam jen stojím a civím na svoje tetování. "Wow," zamumlala jsem.
Vůbec jsem nevěděla, co si myslet, nevěděla jsem, jestli se mi líbí nebo ne. Samozřejmě to vypadalo úplně jinak, než bylo na tom tabletu, ale vlastně se mi samo o sobě líbilo. Jen barvy mi přišly až moc syté a chvílemi jsem si říkala, že to celé vypadá jak omalovánky. Dostala jsem na to ochranou membránu, kterou jsem pak nosila dalších pět dní, zaplatila jsem tři tisíce a jela jsem spokojeně domů.
Článek o hojení tetování a jak jsem se s ním spokojeně sžila bych si nechala na příště.
Dnes jsem totiž za své tetování ráda.
Strangee
zdroje obrázků:https://unsplash.com/photos/vKIc4k6dm10
Tak to je hustý! Děkuji moc, že si se podělila o své zážitky a zkušenosti! 8-) Já jsem teda absolutně proti tetování, ale kamarádka o tom uvažuje. Asi jí dám přečíst tvůj článek! 8-)
OdpovědětVymazatBezva blog, očekávej mě i příště! 8-)
Skvěle napsaný článek! :) Já jsem momentálně v bodě hledání vhodného tetovacího salónu, neuvěřitelně se na první tetování těším. Mám ho v hlavě déle než rok takže si myslím, že to s tím krok vedle nebude :)
OdpovědětVymazatJá jsem o tetování uvažovala už dávno. Jenže tenkrát jsem měla do dospělosti daleko a i po ní jsem plánovala chvilku počkat, protože jsem to nechtěla udělat hned jako první věc po dosažení 18-ti let a jen abych ukázala rodičům.. Už uplynulo spoustu let a já pořád nemám na své kůži nic. Mé nápady se mění a někdy úplně vymizí. Nejsem si jistá obrázkem ani místem. Takže asi skončím bez tetování. :D :D
OdpovědětVymazat